Zelené lesní sklo – zní to téměř magicky a pohádkově. Jako by sklo v zelených hustých lesích vyráběli v dávných časech téměř pohádkové postavy.
Možná právě toto okouzlení je i za replikami historického lesního skla, které se nevyrábělo jen v období historicismu, ale i v současné době. A proč ne, trocha kouzla žádnému domovu neuškodí.
A jaký je opravdový příběh lesní skla a jeho zelenkavé barvy?
Historické lesní sklo za Karla IV
I když už Keltové se sklem obchodovali, začátek české sklářství se datuje do doby středověku – 13. a 14. století. A výrazně mu pomohl i Karel IV, který byl z dětství zvyklí na standardy západní Evropy. A i když české země pro něj byly strategickým místem, kde se usadit. Přeci jen v tu dobu za západní Evropou zaostávaly.
Karel IV tak přivedl řemeslníky z Francie, Německa i Itálie. A mezi nimi i skláře. Benátští skláři například pracovali na vitrážích vznikající katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Nicméně nebylo pro ně možné si dovést veškeré hotové sklo. Spolupracovali tak s českými skláři v jejich hutích.
Import skla byl totiž extrémně drahý a při výrobě na zakázku praktický nemožný (více o historii skla zde.)
Kromě vitráží do oken katedrál, se sklo během středověku začínalo používat i jako misky, sklenice či džbány. Samozřejmě jen pro bohatou vrstvu. Protože se v období stále jedlo rukama, bylo třeba sklenice ošetřit proti sklouznutí. Právě proto jsou v gotice zdobené typickými skleněnými vystouplými „tečkami“ (jako na obrázku nahoře).
Výroba historického skla
Na výrobu skla byl potřeba křemičitý písek (resp. oxid křemičitý) a tavidlo. Problém ovšem byl, že takové sklo tálo až při teplotě 1700°C a té nebylo možné dosáhnout jen pálením dřeva v peci. Bylo tak třeba teplotu tání snížit.
To bylo možné díky potaši (uhličitan draselný) získané z popela bukového dřeva. Jen pro představu ze 100kg popela bylo možné získat cca 13kg potaše. Bylo tedy potřeba opravdu hodně dřeva. Sklářské hutě na výrobu tak vznikaly v dnešním pohraničí na Šumavě a Krušnohorsku. A pokud se v okruhu dřevo vytěžilo, sklářská huť se opustila a založila se nová.
Typická barva lesního skla i chytré výrobky
Typická zelenkavá barva lesního skla nebyl módní trend (jako tomu bylo v pozdějších dobách, kdy se Moser své sklo gradoval, uran ho rozsvěcel nebo se výrábělo sklo podobné kamenům). Cílem naopak bylo získávat sklo, co možná nejčistší.
I přes jejich snahu však ve skle zůstávali nečistoty (příměsím železa), které se projevovaly mírně zelenou či nažloutlou barvou skla.
Ta provázela sklo během středověku až do raného novověku. I když český křišťál (více o něm zde) si musel ještě řadu let počkat. Sklenáři svoji vynalézavost neuplatňovali jen v technologických vynálezech či možnostech zdobení jako takového. Ale i v praktičnosti použití předmětů.
Už jsme zmínili zdobení, které zabraňovalo sklouznutí sklenice z mastných rukou. Jiné sklenice měly vyznačené díly. Z těch se pilo při podpisech a stvrzovaní smluv. Bylo tak jisté, že každý vypil přesně svůj díl – a pití tak nemohlo být otrávené.
Další tehdejší vychytávkou byla tzv. jezdecká flaška (viz foto). Ta dovolovala to, že se tekutina při jízdě na koni nerozlila. Navíc při pití tekla voda jen pomalu, aby se dotyčný nepolil.
Zelené lesní sklo bylo později znovu obnovené v období historicismu. Období, kdy vlivem romatismus se v umění znovu oživovali původní prvky. Jezdecká flaška byla obnovená také – říkalo se jí žertovná nádoba. Protože voda tekla pomalu, ale pokud jí netrpělivý člověk příliš naklonil, voda ho polila.
Repliky historického lesního skla se vyrábí dodnes. Gotické lesní sklo je často rozbité, případně součástí muzejních sbírek. Nicméně sklo z 19. století je dnes možné sehnat (tato žertovná nádoba je během psaní článku třeba u nás na prodejně).