Historie skla – asi každý z nás slyšel mluvit o českém sklu, o českém křišťálu (tomu se více věnuje tento článek) nebo o jedinečnosti skla v České republice. Turisté české sklo vyhledávají. Ale to vyhledávají i trdelníky. Jak se to tedy má s českým sklem a jeho historií?
Jaká je historie skla v Českých zemích?
Počátky sklářství
Sklo, resp. skleněné korálky, se na našem území nacházelo už v období Keltů, ale nic nenasvědčuje tomu, že by sklo vyráběli. Spíše ho získávali ve výpravách či obchodem a následně ho přetavovali. Vyrábět ho ale velmi pravděpodobně neuměli.
Historie skla na českém území je tak spíše spjatá až se středověkem, tedy se 13. a 14. století, ve kterém se vyráběli okna (vitráže) do kostelů a katedrál. Ale i sklenice či mísy.
Velmi typické je pro toto období historické lesní sklo, které svůj název dostalo pro typickou zelenkavou barvu. A i když se sklo vyskytovalo jen u šlechty neznamená to, že by nebylo užitkové. Bylo připravené na mastné ruce, podpisy smluv i jízdu na koni. (více o tomto období i lesním skle zde).
I když to bylo období, kdy se mluvilo převážně o Benátském skle. A především pak o skle z Murána – ostrova, kam Benátky přemístily výrobu skla z obavy z požárů. Horší dostupnost navíc umožňovala i lépe zachovat tajemství technologie výroby skla. A když mluvíme o tajemství bylo to skutečně bráno velmi vážně – mniši v Muráně, které sklo vyráběli, byli prý v případě útěku mnicha připraveni ho najít a zabít.
Ale zpět k historii skla na našem území. To se ve středověku nejprve stalo známé pro vývoz tzv. páteříků, růžencových korálku. Jejich výroba totiž byla levnější (nebylo potřeba tolik dřeva) a navíc na Šumavě objevili postup, jak je vyrábět ve velkém množství. Protože na rozdíl od foukaného skla se páteříky snadno převáželi, nic nebránilo exportu až do dnešního Španělska.
Tedy nic až na husitské války – doby obrazoborectví, která zpomalila a zničila mnoho řemeslných dílen, i těch sklářských.
Píše se historie skla v Čechách
Po husitských válkách si nové renesanční trendy nacházeli do Čech cestu jen pozvolna. Je žádáno sklo benátského typu. A čeští skláři se tomu přizpůsobují, neboť sklo benátské typu je trend. Je však třeba ho vyrábět i lokálně, protože export je příliš drahý. Převážet totiž po hrbolatých cestách na trakařích (a až posléze v koňských povozech) křehké foukané sklo zvyšovalo cenu transportu. Sklo tedy bylo třeba vyrábět i lokálně.
Historie skla na našem území se postupně začíná znovu psát až během 16. století. Tím, jak se postupně mění technologie, inovuje se, hledají se nové cesty. Období Rudolfa II (2. polovina 16. století) přálo šikovným rytcům – kteří ozvláštňují sklo české výroby.
Ale za opravdovým zlomem se stal nový český unikát – český křišťál, kteří pomohli objevit francouzští skláři, kteří do českých zemí emigrovali kvůli 30 leté válce. Díky svým vlastnostem i šikovnými brusičům a rytcům se český křišťál stal v 17. a 1. polovině 18. století světovým fenoménem (více zde).
Zlatá éra historie skla u nás
Díky zručnosti, ale i obchodnímu umu se v 18. století postupně stává z Jizerských hor a poté z Jablonec nad Nisou světové centrum obchodu se sklem. Během 18. i 19. století se tak firmy v severních Čechách specializují na vývoz. A jsou na tom dokonce tak dobře, že jsou i zmínky o tom, že čeští skláři úvěrovali španělský královský dvůr.
Za zmínku stojí i další mezník v historii skla – zapojení šlechty do výroby – v 50. letech 18. století založil hrabě Kinský ve Sloupu u Nového boru 1. manufakturu. A nebyl zdaleka jediný.
To sebou přineslo i možnosti více experimentovat – být jedinečný a výjimečný. Což se ne vždy povedlo. Na svět tak přišlo například hyalitové sklo. To napodobovalo onyx či obsidián a nešlo prosvítit. Sklo se zahušťovalo nadrceným porcelánovým práškem, ale výroba se nevyplatila.
Bylo totiž extrémně náročné vyrobit vrstvy tak, aby byli rovnoměrné a neprosvítitelné. Výroba tak byla opravdu náročná a drahá. A to i později, kdy se další firmy pokusily jí obnovit. Nejblíže tomuto sklu je dostupnější sklo burelové (viz foto), které ale při prosvícení vytvoří fialové odlesky.
A proč vůbec tyto snahy? Kromě obchodního ducha a snahu o jedinečnost, experimentátorský zápal, je dobré si uvědomit, že sklo často replikovalo drahé kovy. Bylo však mnohem levnější. Právě proto se křišťálu říká křišťál, tmavé sklo imituje obsidián, svoji éru mělo i sklo malachitové, atd.
Rodinné klany a centra výroby
Sklářství se předávalo v rámci rodin. A tak sklářství ovládaly především rodinné klany, tak trochu mafie, které postupně expandovaly z jednoho místa okolí. V Novém Boru (Haidě) a okolí tak bylo v mezi lety 1890-1930 asi tak 330-350 sklářských dílen. Byla to pravděpodobně největší hustota sklářských dílen v dějinách lidstva.
Jednou z nejrozsáhlejších byla rodina Rückl či rodina Riedelů v Jizerských horách, která byla i jednou z nejvýkonnějších, navíc s dobrým vybavením. Rodiny nedělaly nutně vše sami – najímali si například designery, kteří většinou pracovali jako dnešní živnostníci na volné noze.
I když můžeme mluvit o centrech v pohraničí jako je Nový Bor, Jizerské hory, Šumavě. Nebo významných centrech mimo něj jako Světlá nad Sázavou, historie skla se psala všude. A to i v Praze. Kde se sklo vyráběl řád německých rytířů. Sklárny byly také často součástí klášterů, které se sklem následně obchodovaly. Sklo bylo všude.
Průmyslová revoluce a novodobá historie skla
Postupně jsme v historii skla přešli do období průmyslové revoluce. Ta samozřejmě měla vliv i na výrobu skla. Jednak umožnila zefektivnit a zlevnit výrobu i to je možná za udržitelným úspěchem uranového skla (více o něm zde). Spolu s tím však začalo být čím dál tím víc důležité se odlišit. Právě proto si kromě nových objevů a experimentů, rodinné klany najímali i dobré designery a kreslíře.
Tento trend vlastně přetrval až do dnešních let – ať už se bavíme o úspěchu Moseru (o jejich sklu více zde), o zcela novém vidění světa po 1. světové válce. Nebo o hutním skle, které zažilo svou velkou renesanci v 60. letech (viz tento článek). Podobně jako český křišťál i každé z těchto témat si zaslouží svůj vlastní článek.
Po 2. světové válce a Expo 58
Po nějakou dobu to vypadalo, že s nástupem komunismu bude s historií skla u nás konec. Že období secese, předválečný Moser, éra uranového skla, Karel Palda v období art deca nebo malachitové sklo společnosti Ingrid byly krásnou a důstojnou tečkou za érou, která začala s českým křišťálem.
Firmy byly znárodněny a nebylo možné svobodně tvořit, vše podléhalo centrálnímu plánování. Do vedoucích pozic se dostali lidé, kteří nerozuměli tomu, co dělají.
Naštěstí se Expo 58 postaralo alespoň o částečnou změnu – neboť komunistický režim se rozhodl, že naváže na sklářskou tradici. A díky snaze oslnit západ a potřebě valut, podpořil některé české skláře k výrobě.
A tak alespoň v omezené míře začali opět vznikat drobná sklářská umělecká díla i výstavní skleněné plastiky.
